Strach z rozpadu EU vznikl prudce v roce 2012. Situace se uklidnila až po slavném výroku šéfa ECB, Draghiho, že „udělá vše co bude potřeba, aby zachoval EUR“. Tyto slova uklidnila investory a celkově trhy.
Realita je, bohužel, opačná. Situace v evropských ekonomikách, státních financích a nebo trhu práce, se nijak nezlepšuje. Pokud se někde v EU objevuje růst, pak je minimální, prakticky nepostřehnutelný. Mnoho zemí se v podstatě doposud nedostalo z recese.
Míra nezaměstnanosti v řadě zemí EU zůstává extrémně vysoká. Potřebnými reformami se nikdo nezabývá nebo byly deklarovány více méně pouze na papíře. Realita jejich realizace značně pokulhává.
A proto také stále utěšeně rostou dluhy jednotlivých zemí EU. Itálie překročila 133% HDP. A to ještě před dvěma lety mnoho investorů hovořilo o jejich dluhu ve výši 120% HDP jako o kritické situaci.
Inflace se příliš nezvyšuje. A inflace společně s růstem ekonomiky je to, na co státy EU spoléhají, že jim pomůže snížit dluh. Bohužel je to pouze zbožné přání. Realita ukazuje, že bude muset přijít na pořad dne něco jiné. Něco, co ukáže realitu v plné nahotě. Státní bankroty (hezky nazvané restrukturalizace dluhu).
I přesto všechno úrokové sazby na vládních dluhopisech zemí EU jdou stále dolů a EUR se drží ve velmi silném směnném kurzu. Pěkná Potěmkinova vesnice.
Jak dlouho asi tato situace vydrží?